Letos uplynulo 45 let od okamžiku, kdy pan Jaroslav Sekyra začal v lese nad Bezovkou budovat Pohádkový les.
Pan Sekyra se narodil 27. dubna 1927 v Klatovech. V roce 1950 se z rodného města přestěhoval do Hostomic. A protože ho už od dětství bavilo vyrábět hračky, začal v roce 1959 pro místní děti budovat dětské hřiště „Na skalce“. Jako materiál mu posloužily vyřazené stroje a odpadový materiál z dolu Jirásek v Ledvicích, kde pan Sekyra pracoval. Doslova „na koleně“ vyrobil např. dvanáctimetrového draka, který měl kůži ze staré gumy dopravníkových pásů, uvnitř promítal pan Sekyra dětem pohádky. Jako první ale vznikla „Na skalce“ perníková chaloupka – z okna vyhlížela Ježibaba, na zahrádce stála Mařenka a na střeše seděl Jeníček. Pak přibylo slůně s chobotem jako skluzavka, maketa hvězdáře s dalekohledem, který sloužil jako držák koule na ruský kuželník a hlava pohádkové příšery, do které se vešla celá třída i s učitelkou. Závodní klub ROH dolu Jirásek věnoval dětem loutky, a tak pan Sekyra vyrobil další chaloupku, kde se hrálo loutkové divadlo (pohádky často hrával sám pan Sekyra, byl výborný loutkoherec, ale jak sám říkal, princezny mu nešly). Aby se děti také poučily, zhotovil pro ně model Sluneční soustavy, ke kterému dodal i vlastnoručně sestrojený dalekohled. No a samozřejmě zde bylo hned několik houpaček, kolotočů, bludiště i hřiště na kopanou. Prostě takové dětské eldorádo, které hostomickým dětem závidělo široké okolí.
V únoru 1971 se pan Sekyra přestěhoval do Bíliny. A znovu začal přemýšlet, jak rozdávat dětem radost a zároveň nalákat co nejvíce lidí do přírody, a tak v roce 1974 začal pracovat na myšlence Pohádkového lesa. Zašel na lesní správu, aby získal povolení, to se podařilo a pan Sekyra se pustil do díla. Nejdříve ho inspiroval pařez, z kterého vyrostlo 10 odnoží – vzniklo tak sedm trpaslíků, Sněhurka a Zlá královna i s kouzelným zrcadlem. Prvních 37 pohádkových postaviček namaloval přímo na kmeny stromů, dalších 115 vyřezal ve své dílně. Na cestě dlouhé 4,5 km vznikly naučné stezky – např. Cesta od vývoje hmoty k vývoji člověka, Cesta knížat, králů, císařů a prezidentů, Cesta malířů, Cesta řemeslníků, Cesta strašidel a Loupežnická pěšina. Děti se mohly vyžít i sportovně, byly zde dvě hrazdy, tyč na šplh, pískové doskočiště i překážková dráha. Dále tu byly lavičky, pískoviště, bludiště, mašinka a vagonky na sezení, autíčko, letadlo, traktor, pásák i spousta vyřezaných zvířátek, některé v životní velikosti. Za Pohádkovým lesem vedla přes zasypané údolí Cesta antických bohů, na kterou se napojovala Cesta dějin. Směrem k Sídlišti Za Chlumem pak stály dva indiánské stany vyrobené z dřevěných tyčí potažených gumou, vešlo se do nich 12 dětí. Nápadů by měl pan Sekyra ještě spoustu, ale v roce 1995 musel pro zdravotní problémy svoji činnost v Pohádkovém lese ukončit.
Další velkou vášní pana Sekyry byla astronomie, kterou se zabýval od roku 1952. Jezdil na astronomické přednášky do hvězdáren v Teplicích, v Mostě i v Praze. Pak začal sám sestrojovat hvězdářské dalekohledy. O stavbě dalekohledů a pozorování oblohy nakoupil celou řadu odborných knih. Na jejich koupi si vydělával stavbou dalekohledů, kterých nakonec sestrojil celkem 35. Tím ale výčet aktivit pana Sekyry nekončí. V roce 1959 se stal členem výboru ZK ROH dolu Jirásek a hned se s velkým nasazením ujal funkce vedoucího zájezdů pořádaných pro zaměstnance a jejich děti. S příchodem do Bíliny, v roce 1971, se stal i vedoucím zájezdů pořádaných městem, kluby důchodců, občanskými výbory atd. Prostě by se dalo říci, že veškeré zájezdy z Bíliny a okolí se neobešly bez průvodcovské činnosti pana Sekyry, kterého tato práce nesmírně bavila. Dle jeho vzpomínek uskutečnil v roce 1973 svůj rekord – celkem 22 zájezdů, jinak to bylo třeba 14 – 16 zájezdů za rok. Když pan Sekyra v roce 2000 bilancoval, zjistil, že na svém kontě má celkem 425 zájezdů.
Sám pan Sekyra o sobě napsal: „Vše co jsem dělal, dělal jsem s radostí na svůj vlastní popud. V životě jsem nebyl u žádné politické strany, dělal jsem si to, co mě těšilo a bavilo. Jak já jsem rád rozdával radost dětem nebo babičkám na zájezdech. Hnací motor mé povahy byla myšlenka – dělat něco, tvořit, vyrábět volovinky, jen když je to pro radost jiných.„ K tomu není třeba nic dodávat, snad jen přání, aby lidí s podobným entuziasmem jako měl pan Sekyra, bylo více, a to nejen v Bílině.
Za celoživotní nezištnou tvorbu pro bílinské občany byla panu Sekyrovi v roce 2005 udělena „Pamětní medaile města Bíliny“ a v roce 2015 Cena Rady města Bíliny. V roce 2016, ve věku 89 let, pan Sekyra zemřel.
Iveta Richterová, kronikářka města
(zpracováno z osobních zápisků pana Jaroslava Sekyry)